Jak si v IT vydělat hodně peněz?

Na začátek by bylo dobré, abych objasnil samotný titulek, který může na někoho působit jako červený hadr. Článek nebude o obecných pravidlech, ale bude vyprávět můj vlastní příběh, na kterém vám zkusím ukázat, jak se dá docílit úspěchu, či alespoň správně nastartovat svojí vlastní kariéru v IT.

I když se z názvu článku dá dedukovat, že se vše bude točit kolem peněz, není tomu tak. Alespoň ze dvou třetin určitě ne. Ale to už předbíhám, pojďme to raději vzít hezky popořadě...

Kdybychom měli mluvit o roce 2017 jako o přelomové době, nejspíše to nebude pravda. I když pro někoho to může být rok plný úspěchů a štěstí v podobě narození zdravých dětí, svatby či první velké lásky, tak z pohledu lidstva se jedná o rok, který jen kopíruje předešlé a v oblasti technologií nás posouvá stejným tempem jako rok předtím.

Jsem naprosto přesvědčen o tom, že i když se současná doba tak nenazývá, tak prožíváme dobu, která jednou bude označena za revoluční, a to zejména díky vynálezu internetu, který je stále ještě v plenkách. Naše generace prožívá změny, které jsou tak velké, že se s nimi často neumíme ani pořádně sžít. Už samotný vznik mobilních telefonů či sociálních sítí nás naprosto změnil. I když se často mluví o tom, že to má negativní vliv na lidstvo, nemyslím si, že by to bylo tak tragické. S těmito vynálezy, byť v pozměněné formě, se budeme muset pouze naučit žít a vědět, jak je využít ke svému prospěchu.

V digitálním věku vznikl jeden fenomén a tím, jsou všeobecně ajťáci nebo chcete-li konkrétněji programátoři, kteří tvoří něco, co je často nehmotné a těžko uchopitelné. Lidé jim často nerozumí a jejich práci považují za něco nadpozemského, co je mimo běžné chápání. Ať to zní sebepodivněji, tak tento pohled je naprosto běžný. Na základě těchto představ si často lidé ajťáka představí jako podivína s patnácti dioptriemi, mastným vlasem a absencí holky :)

Kromě tohoto zesměšňování, kterému se i já rád sám zasměji, se ještě o ajťácích ví, že berou "slušný prachy". Nejednou můžete někde zaslechnout něco jako: "Kamarád mého kamarádá má kamaráda a ten se zná s programátorem, co bere sto litrů měsíčně někde v bance." Naši rodiče říkávali: "Až vyrosteš budeš doktorem či právníkem, ty se mají dobře.". Dneska byste spíše zaslechli: "Rád bych své děti dal někam na počítače, ajťáci dneska vydělávají spousty peněz.".

Takže jsme se od řezníků, právníků či doktorů, dostali k ajťákům, kteří dnes často mají nejlukrativnější práci ze všech. Abyste se ale do této pozice dostali, nestačí jen chtít, musí tam být i něco víc.

Proto se tedy pojďte se mnou podívat na můj příběh....

Jako malý kluk jsem se často vymykal bežným standardům. Nejenže jsem byl vždy větší jak učitel či učitelka, ale zejména pro to, že mě škola naprosto nebavila a i když to možná zní divně, tak dodnes mám averzi vůči škole.

V době, kdy jsem začal chodit na základní školu, vládnul zde ještě komunismus. Respektive socialismus, který nám jasně určoval co smíme, co nesmíme a čím v budoucnu budeme muset nejspíše být. Pokud jste na základní škole neměli dobré známky, mělo se za to, že jste hlupáci a vaše budoucí povolání bude muset být buď zedník či obráběč kovů. Tedy měli byste jít na učňák a pak do fabriky, kde budete 8 hodin denně stát u stroje.

Jelikož jsem na základní škole příliš nevynikal, měla tahle budoucnost čekat i mě. Však jsem byl dítě, které mělo v první třídě v pololetí známku 3, což znamenalo, že bych se spíše hodil do zvláštní školy. Dokonce o to byl i pokus, abych tam skončil. Naštěstí psycholožka, která měla určit mou budoucnost, řekla, že jsem nadprůměrně inteligentní, akorát hrozně líný. Ta známka tedy byla více způsobena tím, že mě soudružka učitelka neměla moc v oblibě.

Ta lenost se se mnou táhla i dál. V osmé třídě jsem měl čtyřky snad ze všech předmětů, takže bych měl skončit spíše jako pomocník šikovnému zedníkovi. Díky mým rodičům se ovšem nic takového nestalo. Takže, ač jsem se hlásil na střední školu elektrotechnickou, skončil jsem na soukromé chemické, kde moje známky přiliš neřešili.

V té době jsem se začal zajímat o to, jak třeba funguje televize. Nejlepší způsob byl, že jsem jí rozebral. Skvělé, avšak problém byl, že jsem nevěděl, jak ji zase složit. Podobných pokusů jsem jako dítě udělal spousty. Často s negativním výsledkem, protože znalost, která mi chyběla, mi nedovolila můj cíl dokončit.

Střední škola s sebou přinesla jednu věc, která ovlivnila můj další život. Tou věcí byl počítač. V prváku na střední jsem dostal svůj první počítač 286, což i na tu dobu byl už docela historický stroj.

A co s takovým počítačem dělat, když je vám cca 14 let? No přece budete hrát hry. A to jsem přesně dělal. Hraní her byla zábava, kterou jsem do té doby znal jen z maringotek, když k nám přijela pouť a vy jste si za korunu či dvě mohli zahrát svou oblíbenou hru.

Nicméně kromě hraní her mě zajímalo i to, jak to vlastně funguje. Takže jsem opět rozebral počítač a podíval se na něj blíže. Tenkrát se mi podařilo ho sice složit, ale to mi nestačilo. Zjistil jsem, že existuje jakýsi BIOS a v tom se prý dá něco nastavit a třeba ho i zrychlit. Tak jsem nelenil a jal se provést novou konfiguraci. Výsledek? Počítač nefungoval. Musel jsem do nejbližšího krámku s výpočetní technikou, kde mi jeden starší pán pomohl a věnoval mi celý den, aby můj stroj zase uvedl do chodu. A cena? Nic. Jsem rád, že se o to zajímáš, jen v tom pokračuj. Tohle byste dneska už asi nezažili.

Jak jsem získával znalosti, začal jsem i více rozumět tomu, co dělám. Takže jsem se naučil nastavovat lépe konvenční pamět, aby mi fungovala nová hra, či jsem si psal jednoduché skripty v basicu, které sloužily pro různé drobné účely.

Ač se to zdá jako malichernost, přesně tohle byla ta doba, kdy jsem v sobě objevil svou vlastnost, o které jsem do té doby neměl ponětí. Tou vlastností bylo to, že mě hrozně bavilo věci zkoumat a učit se je. Splněný cíl byl jen třešnička na dortu. Byl to skvělý pocit, že fungovalo to, co jsem si přál, aby fungovalo. Nicméně tím cílem byla víc ona cesta.

A to je přesně první část k úspěchu. Pokud chcete dosáhnout úspěchu, musí vás v první řadě bavit samotná cesta. Nakonec zjistíte, že ač máte svůj cíl, tak ve skutečnosti je tím cílem ona cesta.

V IT a vůbec v jakékoli oblasti nemůže člověk uspět, pokud ho nebaví samotná cesta. To poznání je onou drogou. To zkoumání je to, co vás motivuje.

Pokud tohle v sobě nemáte, bude pro vás cokoli dalšího mnohem těžší. Každý máme své okruhy zájmů a pokud to není IT, tak v IT prostě a jednoduše nedělejte. Nestojí to za to. Věřte, že peníze se dají vydělat i jinde. Ale v první řadě hledejte to, co vás skutečně baví.

Střední školou jsem tak nějak proplul a zázrakem dokončil i maturitu. I když známky opět kopírovaly můj běžný standard, tedy žádný zázrak.

Poté jsem chtěl splnit sen rodičů. Půjdu na vysokou školu a budu mít titul.

Bohužel jsem se sice na vysokou školu dostal, ale hned od začátku jsem věděl, že tam nechci být. Nebaví mě to. Počítače máme jednou týdně a ještě tam píšeme v Pascalu diferenciální rovnice, což mně nepřipadalo nijak zajímavé.

Takže jsem opět jako student selhal a odešel. Abych alespoň částečně splnil sen rodičů, šel jsem na vyšší odbornou školu. Pravdou je, že to byla další ztráta mého času, a proto jsem se víc věnoval zábavě v podobě hospody či hraní her. Sice jsem už studoval školu zaměřenou na počítače, ale měli jsme i předměty jako byla ekonomie či právo. Sakra, jak mě to nebavilo.

Jediné, na co jsem se těšil byly počítače, protože v učebnách byly výkonnější stroje a daly se tam hrát lepší hry. To, co jsme tam probírali bylo tak nudné, že jsem to stejně neposlouchal. Nicméně jsem neměl problém projít zkouškou. Prostě a jednoduše, měl jsem už dřívějška tolik znalostí, že jsem to často ani poslouchat nemusel.

Na škole jsem strávil 3 roky a ani jí nedokončil. Nejdříve jsem propadnul a poté se nechal vyhodit, protože už jsem věděl co chci dělat.

V té době jsem si od kamaráda půjčil knížku o PHP. Měl jsem totiž plán, že si napíšu vlastní knihu návštěv. Samozřejmě už jsem měl své webové stránky, jenže byly statické a to mi přišlo málo.

Ta knížka mě chytla a to tolik, že jsem si jí bral i do školy a tajně jí četl pod lavicí, místo abych věnoval pozornost výkladu.

Tak jsem byl vyhozen. Neudělal jsem zkoušku z práva, což byl okrajový předmět, který jsme tam tenkrát měli.

Ač to zní divně, bylo to to nejlepší, co se mi mohlo stát. Vyhazov ze školy.

Jelikož jsem nemohl zůstat bez práce a zedníka či chemika se mi dělat nechtělo, tak jsem se rozhodl pro dráhu programátora. Našel jsem v Praze firmu, která mě zaměstnala a to i s tím, že jsem byl pořádné kopyto, co nic neumělo a pěkně se v tom plácalo.

Můj plat tenkrát činil 12 tisíc korun hrubého. Pro mě to bylo spoustu peněz za něco, co mě navíc strašně baví. Myslel jsem, že jsem dosáhnul svého cíle a teď už nic víc nechci. Ale to jsem se mýlil...

Dnešní doba je taková, že lidé v sobě často nemají pokoru a to zejména v IT. Já bych tenkrát pracoval i zadarmo, protože jsem to prostě chtěl dělat. A to je přesně ono. Opět se vrací moje vlastnost, že ono poznání je mým cílem a to je to, co vás nakonec může vést dál. Proto pokud v IT začínáte, neřešte kolik za to dostanete, dělejte to klidně zadarmo. Pokud jste dobří a chytří, nakonec sami přijdete na to, kde je vaše cena. Ale vše má svůj čas.

Moje nadšení z práce začalo pomalu uvadat. Důvodem nebyl jen fakt, že jsem si uvědomil, že i přes moje znalosti nejsem schopen dostat víc peněz, ale také to, že dělám pořád to samé. Tenkrát jsme tvořili různé jednoduché e-shopy a cms systémy. Samozřejmě jsme na to měli připravené různé šablony, a proto se z kreativní práce začala stávat rutina.

Nakonec jsem odešel, protože mi to přestalo stačit.

Zde je další část pro cestu k úspěchu. Nestůjte na místě. Pokud dosáhnete svého cíle, musíte jít dál. A to i za cenu, že vstoupíte do nekonformní zóny.

Abyste snáze pochopili, co je nekonformní zóna, podívejme se na její opak.

Jedná se o stav, kdy si vytvoříme takové prostředí, kdy nás nic nenutí k tomu, abychom se posouvali dál. Často se to stává lidem, kteří zůstanou v jedné práci déle, než je zdrávo. Vytvoří si své pohodlí, svou práci mají v malíku, a tak velkou část své pracovní doby věnují blbostem. Jinými slovy, začnete degenerovat a tím si zavřete cestu k úspěchu.

Poté, co jsem opustil svou práci jsem si během jednoho dne našel novou. Nebylo by to tak, že bych byl tak strašně dobrej, že by se o mě všude prali, ale to, že jsem ten večer potkal kamaráda, který mi řekl: "Hele, tady zrovna hledají ajťáka, tak se zeptej. Dělá tam můj kámoš."

Tak slovo dalo slovo a za pár dní jsem měl novou práci. Nastoupil jsem jako ajťák do velké firmy, kde hlavním byznysem byla slévárenská a strojírenská výroba.

Mým úkolem bylo dodávání hardwaru zaměstnacům, klasické myši, klávesnice, apod. Druhou činností měl být rozvoj interního informačního systému, kterým se nahrazují nedostatky v primárních ERP systémech.

To bych ovšem nebyl já, abych se nesnažil si cestu usnadnit a věnovat se tomu, co mě skutečně bavilo. Takže došlo k tomu, že jsem se přestal starat o to, zda mají všichni své myšky, klávesnice a psal jen ten informační systém.

V té době jsem se již učil nový jazyk a tím byla Java. Věděl jsem, že pokud chci dělat něco většího a zajímavějšího, musím hledat i jiné prostředky, protože v PHP jsem tu cestu neviděl.

Byla to láska na první pohled. Java byla staticky typová a měla i různá řešení na serveru pod názvem J2EE.

Takže opět moje touha po poznání mi pomohla, abych překročil to, kde jsem začal. Z PHP programátora jsem se pomalu stával javistou a tento svět mě uchvátil.

První co jsem udělal bylo, že jsem si na místní tiskárně vytiskl celou dokumentaci k J2EE, což bylo asi tisíc stran a doma se po večerech učil. Bylo to něco nového a opět mě to posouvalo dál, alespoň jsem měl ten pocit.

Takže zde je další ukázka toho, abyste uspěli. Musíte stále vystupovat do nekonformní zóny. Nestačí to, co umíte. Musíte se stále učit. IT svět není o tom, že nastoupíte do firmy, kde vám dají sto tisíc a vy tam jen sedíte a děláte to, co znáte.

Nějakou dobu vám to vydrží, ale věřte, že vám to nakonec zlomí vaz. Je dobré mít na paměti, že v IT světě je to tak, že 50% vašich znalostí vám za 10 let bude úplně k ničemu. Tedy pokud nechcete sedět v jednom korporátu do té doby, než natolik zdegenerujete, že vás nakonec budou muset sami vyhodit.

Pokračování příště....